Kateřina Elsnerová

FB status 16.8.2011: „tak z dnešního agi tréninku nic nebude, panička má angínu… a antibiotika na 10 dní… to už jsou letos čtvrté“

FB status 4.10.2010: „zítra startuje měsíční rehabilitační program… a docela se těší“ (problémy se zády)

FB status 12.9.2010: „asi nemá imunitu nebo co… sotva se vrátím z neschopenky do práce už mě zase bolí v krku… no je toto možné?

FB status 28.8.2010: „je v pracovní neschopnosti… minimálně do 9. září… zablokovaná krční páteř“

FB status 28.11.2009: „postel, antibiotika, paraleny, kapesníky a čaj“

FB status 13.11.2009: „je nemocná“ (antibiotika)

FB status 29.8.2009: „antibiotika a práce“

FB status 23.4.2009: „je donucena revidovat svůj dosavadní způsob života“ (zdravotní kolaps)

Já před více než deseti lety. Dneska to všechno vidím. Je to jasné jako facka. Nakládala jsem si tak, že by to vydalo na tři životy, ne na jeden. Tak schválně. Moje hra na hrdinku. Práce na plný úvazek (ve směnném provozu). K tomu několikaleté dálkové studium vysoké školy. Prvně v Brně, potom v Praze, tedy s dojížděním každý měsíc (přes týden v práci, o víkendech škola). Do toho různé moje zájmy a kroužky (tancování, cvičák se psem, lekce aerobiku, jógy atd.). Téměř žádné volno. V létě 2012, kdy jsem dokončovala VŠ, jsem byla už hodně unavená a vyčerpaná a to se propisovalo i do vztahů s okolím. Vím to až teď, tehdy jsem si to nechtěla připustit. Tehdy jsem hledala příčiny venku, ne v sobě.

Když si zpětně čtu ty statusy, měla jsem se zastavit už na jaře 2009. Ale já to neviděla! Není divu, že následovaly další nemoci a zdravotní potíže! Krom opakovaných angín (antibiotika jednu dobu jako čtvrtletní rutina) a blokád krční páteře (kolikrát jsem skončila na pohotovosti), také potíže s koleny (ano, i obyčejný dřep byl pro mě bolestivý problém!). Asi teď každého zajímá, kdy se to zlomilo. Můj zdravotní stav se zlepšil už poté, co jsem dokončila VŠ. Další zlepšení nastalo v roce 2016, kdy jsem odešla z práce a nastoupila na mateřskou/rodičovskou dovolenou. Najednou už jsem neseděla dlouhé hodiny strnule u PC a potřebu pohybu nedoháněla na různých fyzicky náročných lekcích. Začala jsem se hýbat více přirozeně, jak se říká, „běhat kolem dětí“. A stal se „zázrak“. Za těch několik let, co jsem doma, se mi krční páteř nezablokovala ani jednou. Bolest kolen je pryč. Antibiotika nula.

Co dělám jinak? UČÍM SE PŘEBÍRAT ZODPOVĚDNOST ZA SVOJE ZDRAVÍ. Ano, jak jednoduché. A přece tak těžké to vidět a přijmout. Zdraví je pro mě výsledek mnoha věcí. Je to jak žiju, tj. co jím a piju, jak se hýbu, jak spím, jak myslím, jaké mám vztahy, co dělám za práci atd. Je to také o tom poslouchat svoje tělo, nepřetěžovat se, dopřát si dostatek odpočinku. Věnovat se také prevenci a zvyšování imunity (u mě je to zejména pobyt na sluníčku na čerstvém vzduchu, chůze bosky, střídavá teplá a studená sprcha). Dneska vím, že když přichází náznak nějaké nemoci, popřípadě nějaká bolest, mám se zastavit a vnímat, co mi tím chce tělo říct. A podle toho se zařídit. Tedy alespoň se o to snažím.

Většinou stačí jen zvolnit, zrušit nějaké naplánované aktivity, stáhnout se třeba na chvíli ze sociálních sítí, dopřát si něco dobíjejícího pro sebe – fyzioterapii, masáž, procházku, malovat si, vylézt na strom :-) a ona ta počínající nemoc či bolest odejde stejně rychle, jako přišla. Když to tak vezmu, tak dneska mám stále spoustu aktivit, protože jsem typ osobnosti, kterou toho baví hodně, ale víc si hlídám svoje hranice a „dávkování“ toho všeho. Dřív jsem jela „za hranou“, neposlouchala varovné signály a ono se to logicky vždycky překlopilo do nemoci. Protože když jsem to nevyřešila na vědomé úrovni já, vyřešilo to za mě moje tělo. To už ale bylo pozdě.

Chcete vědět, co mi přinesla moje poslední nemoc? Přesně na Silvestra 2020 mě začalo bolet ucho. Asi něco jako zánět. Nějak jsem to rozehnala, ale asi 2 měsíce jsem na to jedno ucho špatně slyšela a taky mě provázelo nepříjemné pískání a šumění. Zpětně jsem pochopila, že to byl signál, abych poslouchala více sama sebe, tj. co chci já. Byla to přesně ta doba, kdy jsem si uvědomila, že chci víc dělat věci, co mě bavily v dětství. Jako kreslení a malování. A tak jsem začala. Prvně vybarvovat omalovánky, pak přišla vlastní tvorba. Projekt Kresby od Kateřiny by bez této nemoci možná ani nevznikl. Bolest ucha, šumění, pískání… vše odešlo.

Závěrem chci říci, že píšu čistě o své zkušenosti a že každý to můžeme mít jinak. Možná se Vám to zdá jako sci-fi a blbost, možná si říkáte, že na tom něco bude, možná už touto cestou nějakou dobu jdete a možná jste mnohem dál než já. Každopádně je to podle mého názoru minimálně dobrý důvod k zamyšlení. Tak co? Děláte to, co chcete? Jste spokojení se stavem svého zdraví? Žijete svůj život v radosti a lásce? Hmmm….? :-)