Protože jsem ucítila, že mám potenciál, který chci rozvíjet. Co to pro mě znamená, mít potenciál? Je to jako ve filmu Nekonečný příběh, kdy máte na začátku jedno jediné zrnko písku, ze kterého MŮŽETE postupně VYTVOŘIT bohatou a barevnou Říši fantazie.

Řekla bych, že většinou nemáme ten potenciál jenom jeden, ale máme jich mnoho. Zahlédla jsem pro to trefné označení MULTIPOTENCIÁL/MULTIPOTENCIÁLKA. Takový člověk má ve svém životě mnoho oblastí, které ho baví a zajímají, ve kterých by se mohl rozvíjet. Sama se v tom celkem dost vidím. Na základní škole jsem například reprezentovala školu ve volejbale, na recitační soutěži, ale taky jsem se přitom zároveň dokázala umístit na předních místech v matematické olympiádě. Tohle prosím nechápejte jako vychloubání, netvrdím o sobě, že jsem ve všech oborech mistryně světa, jen chci ilustrovat, že to moje pole možností je poměrně široké. A věřím, že to tak má spoustu dalších lidí.

Zdá se to obrovskou výhodou, být multipotenciální. Ale! Co když těch možností mám tolik, že nevím, kterou si vybrat a tak třeba nakonec nerozvíjím žádnou? Tato rozhodovací paralýza mě potkala na konci základní školy, když jsem se rozhodovala, na kterou střední školu jít. Musím se přiznat, že jsem vlastně pořádně nevěděla. Bavilo mě tolik věcí! Vždycky jsem ráda kreslila a malovala, takže jednou z možností byla střední škola s uměleckým zaměřením. A víte co? Já se tehdy na takovou školu hlásila, dokonce jsem udělala talentovky, ale s tím, že bych byla přijata na jiný obor, než jsem si původně vybrala. Tehdy jsem to odmítla (chtěla jsem přece jen ten svůj vybraný obor! :-D) a šla místo toho na střední knihovnickou.

Myslíte, že toho lituju? Vůbec ne. Z dnešního pohledu to vnímám tak, že bych tehdy do své výtvarné tvorby nedala to, co do ní můžu vkládat teď – zkušenosti, postoj, osobitost. Přesto, že toho nelituju a cítím, že tento potenciál potřeboval dozrát, mělo to i negativní dopad. Tuším, že právě tehdy se mi v podvědomí usadil blok, že NA TO NEMÁM. Ano, když si to tak zpětně promítám, potom nastala asi tak dvacetiletá DOBA TEMNA, kdy jsem, až na světlé výjimky, nekreslila a nemalovala. Dokonce jsem si poslední roky tak nějak o sobě myslela, že vůbec nejsem kreativní člověk. Teď vím, že jsem svoji kreativní stránku podvědomě jen hodně potlačovala.

Kdy se to otočilo? V turbulentním roce 2020. Začalo to tím, že jsem si jako dárek k narozeninám přála akvarelové pastelky. Myslela jsem, že budu JEN VYBARVOVAT koupené dospělácké omalovánky. No a pak mě nevím jak napadlo, že bych zkusila takové omalovánky vytvořit sama (chtěla jsem zkusit nakreslit našeho psa, protože takový motiv jsem nikde nenašla). A vznikl první obrázek obyčejným černým fixem na papír. Když jsem ho dokončila, můj manžel (se kterým jsme spolu od roku 2007) skoro nevěřil, že jsem to nakreslila já :-D. A přesně tady někde se to ve mně zlomilo. Vzala jsem do rukou to pomyslné zrnko písku a začala TVOŘIT svou vlastní Říši fantazie neboli založila projekt Kresby od Kateřiny.

Neříkám, že to bylo a je jednoduché. Když jsem zakládala svoji facebookovou stránku, byla ve mně malá dušička. Do hlavy mi skákaly věty jako „TO NIKOHO NEBUDE ZAJÍMAT“, „JINÍ KRESLÍ A MALUJÍ DALEKO LÍP“, „ŘEKNOU SI O TOBĚ, ŽE SEŠ TRAPNÁ“ :-D. Myslíte si, že jsem hned pozvala na svoji stránku všechny lidi z přátel? Ale kdeže. Pozvat některé mi trvalo i několik měsíců. Udělat to mi pomohlo uvědomění, že těm lidem posílám pouze NÁVRH, nic nikomu nenutím. A samozřejmě taky přijmutí toho, že mi nikdo nic nedluží. Je to každého svobodná osobní volba, jestli mě bude nebo nebude sledovat a já jsem s tím naprosto v pohodě. Podstatné pro mě je to, že dělám potřebné kroky navzdory svým vnitřním blokům a strachům.

Co říci závěrem? Asi jen to, že jsem vděčná. Jsem vděčná, že rostu. Jsem vděčná, že se ve mně znovu probudila kreativita. Jsem vděčná, že mi tvorba dělá radost. A pokud navíc dělá radost i někomu dalšímu, jsem vděčná dvojnásob.